Parkour – ženská perspektíva

V prostředí s obecným povědomím, které zahrnuje horskou cyklistiku, ultimate frisbee, přespolní běh, pilates a jógu, jsem byla nadšená, když jsem objevila dynamickou disciplínu Parkour. Do tohoto sportu jsem byla uvedena lektorem na univerzitě, kterou navštěvuji v Japonsku a byla jsem nasměrována na webové stránky, kde jsem shlédla množství profesionálních a amatérských videí. Vidět některé z těch lidí provádět ty explozivní, ale „kočičí“ pohyby, bylo uchvacující a inspirující a okamžitě ve mně vzplála touha začít toto nové cvičení.

Nebylo to pro mě zastrašující –  namísto toho jsem přemýšlela, jestli bych to i já dokázala dělat na takové úrovni. Věděla jsem, že by to chtělo mnoho hodin odevzdaného cvičení a nějaké vedení, ale také jsem věděla, že můj cíl dosáhnout takové obratnosti je dosažitelný. Flexibilita a plynulost pohybu, taky velikost svalů, které někteří z těch kluků měli, byly sice působivé, ale neviděla jsem nic, o čem bych si myslela, že bych to nedokázala stejně,  nebo dokonce už nedokážu. O některých jednodušších pohybech jsem věděla, že bych je zvládla, ale zjistila jsem, že na některých komplexnějších a více riskantních pohybech bych musela zapracovat. Ačkoliv je tento sport zdánlivě dominantou mužů, nikdy mě nenapadlo pochybovat o tom, že ženy můžou dosáhnout v Parkouru stejné pozice nebo že jsou schopny dosáhnout stejné obratnosti.

Moje závislost na Parkouru pramení z velmi vysokého zlepšení, kterého jsem dosáhla překonáváním překážek a obratným provedením pohybu. Když jdu městem, otevírají se mi nové možnosti kreativity, když přemýšlím nad tím, jak se pohybovat prostředím. Ačkoliv moje oči vidí nekonečné hřiště, vím, že vždycky si musím být vědoma mých vlastních osobních a fyzických limitů. Nicméně si myslím, že tato omezení nemají nic společného s pohlavím, ale pouze s naší představivostí.

Osobní limity mohou vycházet z mnoha různých okolností, ale zjistila jsem, že psychické vyřešení problému je polovinou úspěchu, když člověk zlepšuje techniku Parkouru: pokud máte pochybnosti, nebo si nedokážete představit sebe, jak úspěšně provádíte nějaký pohyb, nepokračujte. Nezáleží na tom, co vám říkají kamarádi. Podpora od ostatních je užitečná, ale vy musíte mít absolutní sebevědomí a víru v sebe sama. Jelikož pocházím ze silného sportovního zázemí, inklinuju k tomu projevovat se psychicky jako silná osobnost, už jsem ale viděla ženy, které kvůli něčemu váhaly začít s parkourem. Tohle váhání při provozování „riskantních“ nebo „nebezpečných“ aktivit může být také způsobeno kombinací přírody a výchovy, nebo se prostě možná obávají toho, že se zraní. Nicméně, když já někoho vidím – muže či ženu – jak dělá něco tak inspirujícího, jediné, co si pomyslím, je „To taky můžu udělat.“

Některé ženy mohou být zastrašeny výhodami mužských svalů, nebo si z nějakého důvodu nedokáží představit samy sebe, jak opakují pohyby těch vytrénovaných mužů. Vidím to jako výzvu: že bych mohla být schopná udělat všechno, co můžou dělat ostatní. Opravdu zjišťuji, že každá osoba je odlišná, že každý máme naše vlastní silné stránky a slabosti, ale domnívám se, že obecně je mentální síla pouze záležitostí vůle – a my všichni máme v této oblasti stejný potenciál.

Fyzická omezení samozřejmě opravdu existují, a to v mnoha různých formách. Samozřejmě, že nás všechny stejnou mírou mohou ovlivnit zranění, limitující to, co jsme schopni udělat v daném čase; ale v pozadí toho může naše tělo samo často řídit náš potenciál v nějaké specifické části aktivity. Protože ženy mají jinou tělesnou stavbu než muži, může se také náš přístup k Parkouru podle potřeb lišit. Například, když se zvedám z cat-leapu a odřu se, může to někdy zranit můj citlivý hrudník.  To mi tolik nevadí, protože si myslím, že mám vysoký práh bolesti, ale ostatní ženy to může odradit od toho opakovat tenhle pohyb. Podobná situace může nastat u vaultů pro ty z nás, které jsou „lépe vybavené“: vezměte si třeba případ kolen u hrudníku – pokud máte větší prsa, kolena se nedostanou tak blízko – i samotný běh může někdy být nepohodlný a dokonce ani některé dobré sportovní podprsenky tenhle problém nevyřeší úplně!

Znamená to, že prostě nemůžeme být tak dobré jako muži? Ne: prostě to znamená, že možná musíme najít trochu jinou metodu, toť vše. Znamená to vyvinout potřebnou sílu a techniku, abychom se dostaly na a přes zeď bez toho, aby náš hrudník přišel do kontaktu s tvrdým okrajem. Znamená to naučit se přizpůsobit náš pohyb tak, abychom překonávaly překážky naším vlastním unikátním způsobem. Znamená to dělat Parkour tak, jak byl zamýšlen: volně.

Krátce, člověk si musí uvědomovat, rozvažovat a překonávat limity bez ohledu na pohlaví. Každý, ať už muž nebo žena, podstupuje riziko zranění – jako v každém jiném sportu – ale opatrným tréninkem a pořádnou přípravou může být tohle riziko minimalizováno nebo úplně potlačeno. Trénink navíc, jako například vzpírání, může pomoct se připravit a předejít určitým svalovým zraněním. Radím každému, hlavně ženám, aby pracovali na horní části těla; přinejmenším kliky, zdvihy a břišní cviky. Když jsem začínala trénovat, nemohla jsem se zvednout z wall-runu nebo catu. Tvrdě jsem cvičila a teď  mám sílu, ale stále si přeju, abych dokázala udělat ten pohyb lehčeji. Je to všechno záležitost zvyšujícího se pokroku vašich vlastních schopností.

Závěrem, občasný trénink s ostatními lidmi, bez ohledu na pohlaví nebo schopnosti, může být přínosný při vyhodnocování pokroku. Zkušený muž může znát skvělý způsob, jak vás něco naučit, ale někdy může i nezkušená žena nabídnout jasné postřehy a rady, které budou důležitější ve vaší situaci.

Když to shrnu, s výzvami, pestrostí a možnostmi se zlepšovat, které Parkour nabízí, by bylo skvělé vidět více žen, které by s ním začaly. Viděno z  této ženské perspektivy, je tu pro nás ještě mnoho co udělat.

© Lauren Stokes

Autor článku: Lauren Stokes
Tento článok je preložený alebo skopírovaný z originálu so súhlasom autora z:
http://www.parkourgenerations.com/articles.php?id_cat=2&idart=19